Uplynulo jíž pět set let ode dne kdy Akiřinu duši rozervali tisíce těch, které její nesmrtelná touha po krvi a nenávist zprovodila z tohoto světa. Jak bylo předurčeno, v tento den se měla Akira vrátit ze svého zatracení. V tento den sestoupil slepý a krví zbrocený anděl do míst kde měla Akira spočinout navěky. Do míst kde nikdy nesvítí světlo, do míst která duše poctivých nikdy nenavštíví, do míst kam ani smrt nikdy nesestoupí, aby zkrátila utrpení zatracených. V těchto místech vyhledal anděl zbytky Akiřiny duše a poručil jim aby znovu tvořili jeden celek. V tom okamžiku se tisíce různých bolestí a utrpení kterými Akira trpěla slilo v jedinou agonii. Za stěnou bolesti si však konečně po těch dlouhých letech uvědomila kdo ve skutečnosti je. Ale cítila ještě něco. Cítila přítomnost anděla a s ním ještě něco co necítila od dob kdy jako smrtelná dívka seděla na břehu jezera. Cítila naději. Naději na život, ale i naději na smrt. Věděla že k ní anděl promlouvá, ale netušila co jí říká, nerozuměla vůbec ničemu. Přesto věděla, co musí udělat. Musí najít dívku která se přesně v tento den narodí, a musí s ní splynout. Musí zničit ještě jednu, poslední, duši, aby mohla zas žít.
V tom okamžiku její duše stála uprostřed oslnivého světla, které po všech těch letech strávených v temnotě pálilo jak plamen na hranici pro kacíře. Jak si však pomalu zvykala na tuto novou spalující bolest začala ji cítit jako příjemné teplo. A s tím pomalu odcházelo i utrpení které sebou nesla z míst věčné bolesti. Akira opět začínala vnímat své okolí. Zprvu si to uvědomovala jen nejasně. Bylo to ale vnímání jiné než znala jako smrtelná dívka, nebo jaké znala jako nesmrtelná upírka. Nic neviděla, ani neslyšela, přesto věděla že je opět na světě a jak to kolem ní vypadá. Stála v dlouhé místnosti s mnoha dveřmi a velkými okny. V domě tak velikém, že to mohl být zámek. Alespoň si nikdy nedokázala představit, že by tak velký dům mohl být něčím jiným než zámkem. Přesto věděla, že toto zámek není. Přímo cítila kolik bolesti se již vytrpělo v těchto zdech, a kolik radosti tady lidé zažívali. Dokázala říct kolik krve zde bylo prolito, i kolik lidí tady zemřelo. Přes to všechno ale pocítila i zcela nový pocit. Do tohoto domu lidé nechodí umírat. V tomto domě se rodí nové děti. Jak se snažila vnímat kde je a proč se zde objevila nevšimla si, že se přímo k ní blíží mladý muž. Tento muž se však před ní nezastavil aby ji oslovil, ale prošel jí jako by tam nebyla. Když procházel místem kde stála jen se oklepal v nepříjemném pocitu, ohlédl se a šel dál. Akira však byla zasažena mocnou ranou poznání. V jediném okamžiku se ji promítl celý krátký život tohoto mladíka, i to, že sem dnes přivezl svojí ženu která mu již brzy porodí dceru. Ale i to, že tuto ženu nemiluje. Otočila, aby se po tomto mladíkovi ještě jednou podívala, pohlédla vsak přímo do bezoké tváře. Anděl již nebyl tak zesláblý jako když jej spatřila naposledy. Jeho zářící křídla se rozpínala v plné nádheře a jen stěny této podivné místnosti bránili v tom je vidět celá, protože bez obtíží pronikala pevným zdivem. Přesto na jeho těle byly stále patrné jizvy od drápů. Zarazila se, chtěla se nadechnout, ale zjistila že nemůže. Anděl promluvil. Jeho hlas také byl jiný než si pamatovala. Už vůbec nebyl slabý a prosící. Byl silný a sametově příjemný: „Jdi a vyber si svoji poslední oběť. Nikdy si neměla chladné srdce upíra, proto máš možnost jít a žít znova svůj život. Ale pamatuj si, budu ti stále nablízku. A jakmile dovolíš aby se tvá temná stránka duše opět ujala vlády nad tvým jednáním, tak tě bez milosti zničím. Tentokrát navždy.“ Pak složil křídla, znova je prudce roztáhl dvakrát s nimi mávl a zmizel.
Akira opět osaměla, ale nebála se. Za léta upířího života si již zvykla na samotu, a věděla co má dělat. Otevřela svou mysl a soustředila se na to kde může najít děti. Netrvalo ani několik vteřin a už věděla kam půjde. Na konci této místnosti jsou troje dveře. Za nimi je několik dětí. Akiřina duše zvolna vplula do jedné z těchto místností, a začala si děti prohlížet. Zajímali ji jen děti narozené dnes, ale v této místnosti žádné takové nebyli. Přistoupila tedy ke zdi, a pomalu jí prošla. Ihned si všimla, že zde jsou nějaká dnes narozená novorozeňata. Bez povšimnutí minula dva chlapečky a přistoupila k postýlce ve které spala malá holčička. Jak se k ní naklonila, tak si uvědomila zděšený pohyb za svými zády. Zprudka se otočila a viděla že v místnosti není sama. U zdi stáli tři andělé, kteří ji z odporem ustupovali z cesty. Strážní andělé chránící duši dítěte uvědomila si. Napadlo ji zda by ji nechali aby si tuto dívku vzala, a zda by měli dost síly ji v tom zabránit. To se ale nedozví, tohle dítě se ji nelíbí. Pomalu se otočila a snažila se anděly nevnímat. Přešla k další holčičce, ale také se ji nelíbila. Pomalu přešla celou místnost, ale stále nebyla spokojena. Proplula tedy do třetí místnosti, a začala se rozhlížet. I zde si všimla že jsou andělé. Ale ani zde si nebyla schopna vybrat žádné dítě. Když v tom to ucítila. O patro výše, právě teď se narodila. Nádherná dívenka. V tomto okamžiku její krásu nemohou smrtelníci vidět, ale Akira ví, že až vyroste, bude stejně krásná jak byla ona v den kdy si zabodla nůž do krku. Ani nevěděla jak se tam dostala, ale už stála u nohou čerstvé maminky. A prohlížela si holčičku. Byla ještě celá od krve, ale Akira si ji nevšímala. Je opravdu překrásná. Viděla ji jak bude vypadat za sedmnáct let. Bohaté dlouhé havraní vlasy ponechané tak aby si s nimi mohl hrát vítr a nádherné modrozelené oči. Lehce opálenou světlou pokožku, krásně zaoblenou postavu. Nebude sice tak štíhlá jak bývala Akira, ale to ji na kráse neubere. Navíc bude mít dokonale zaoblené poprsí tak jak je ani Akira nikdy neměla. „To je ona“ pomyslela si, ale pak si všimla ještě něčeho. Zahlédla její duši pokud si ji vezme. Pokud si ji vezme, tak se z ní stane stejná Akira jaká zemřela před pěti sty lety. Schopná lásky, ale nemilosrdná a vraždící. Jak je možné, že tohle anděl nevěděl. Co má tedy dělat. Nebo snad věří že se dokáže změnit. Asi ano, ale to se v ní spletl. Otočila se a z děsem zmizela z místnosti i z celého toho domu.
Když se konečně uklidnila zjistila, že se vznáší vysoko nad zemí, a že je stovky mil vzdálena od té holčičky kterou odmítla. Nebude to jednoduché, to už věděla. Nemůže hledat jen obyčejnou dívenku, musí najít něco zvláštního. Něco výjimečného, sice ještě nevěděla co hledá, ale musí to najít. Jinak ztratí to co ji tak dlouho chybělo, naději. S touto myšlenkou pohlédla dolů na zem pod sebe a hledala dívenku o které ani neměla jistotu že existuje. Teď již bez povšimnutí minula několik holčiček a přitom se vznášela jen tak kam ji myšlenky táhly. Pak to ucítila. Kousek od ni je holčička která je jiná než ty všechny ostatní. I když Akira nedokázala říct v čem je výjimečná, přesto jí byla přitahována. Snesla se k dívence a podívala se na ni. Natáhla k ni ruku a ucítila povědomé chvění. Nedokázala ale říci co to znamená. Její soustředění přerušil dotek na jejím rameni. Ano dotek, po všech těch letech zase ucítila dotek. Jen takový lehký příjemný dotek. Měla chuť si tento okamžik vychutnat. Ale zvědavost zvítězila, a tak se otočila aby zjistila, kdo se ji dokázal dotknout. Vedle ní, s rukou na jejím rameni, stál mladý anděl a díval se ji do tváře. Nikdy ji nenapadlo, že i andělé mohou být mladí, ale z tohohle jasně cítila jeho mládí. Překvapivě se na něj podívala a on ji řekl: „Akiro, tuhle holčičku si nemůžeš vzít, ta patří někomu jinému.“ V jeho hlase ale nebyl cítit ani odpor, ani strach. Jediné co slyšela byl smutek. Chvíli se na anděla dívala zmateně, až zahlédla za jeho křídly ještě jednu postavu. Postavu temnou. To však bylo vše co o ni Akira dokázala říci. Všechny její rysy byly sice ostré, ale přesto tato postava vypadala nejasně. Nebylo možné její tvar postřehnout, jako by se tomu smysly samy bránili. Přesto Akira okamžitě poznala kdo to je. Ačkoli ji nikdy neviděla už dávno si zvykla na její přítomnost tak že ji nevnímala. Proto ani nebyla schopna říct v čem se holčička odlišuje. Nedokázala poznat, že toto děvče patří smrti.
Co teď? Akira si vždy šla cestou a co chtěla to si vzala, ale teď to vypadá že by měla ustoupit. Sklopila zrak k děvčátku, a přemýšlela. Trvalo jen chvilku, než se rozhodla. „Tobě je líto toho dítěte anděli. Něco ti nabídnu. Již tak dlouho zacházím se smrtí, že ji dokážu udržet z dosahu. A pokud se přece jen dostane do její duše, tak ji udržím pod kontrolou. Chci ale aby si se za to vzdal sám sebe, a podělil se mnou o tuto holčičku. Budeš hlídat její duši, protože už nechci zničit ani tu poslední. Budeš taky hlídat mne, protože dokážu sice spoutat smrt, nedokážu však spoutat zlo které je ve mne.“ Anděl souhlasil. Smrt zaútočila. Ne proto že je zlá, ale proto že je nestraná. A protože to tak má být. Ale Akira bojovala tak jak nikdy dříve. Vždy taky bojovala proto, aby chránila sebe. Ten den poprvé bránila smrti vstoupit do něčí duše. Úplně přestala vnímat okolí a nechala svého ducha bránit jen pomocí zkušenosti. Vždy přesně věděla kudy smrt povede úder a byla na to připravena. Když už se Akira začala cítit unavena uvědomila si, že k ní smrt promlouvá. Řekla jen: „Vrátím se.“ V tom okamžiku se přestala bránit. Věděla, že dnes opět vyhrála.
Zcela zesláblá Akiřina duše podala anděli ruku. Anděl ji přijal a společně se otočili k děvčátku. Ještě než však do něj vstoupili stanul před nimi slepý anděl. „Zvolila si zvláštní cestu Akiro. Rozhodla si se vzdát sama sebe, proto aby ses dokázala kontrolovat. Nyní ti seberu vědomí a vzpomínky tak aby ses mohla znovu stát dítětem. Nechám ti jen tolik abys mohla dodržet vaší úmluvu. Sama výš, že to budeš brzy pokračovat. Smrt opět zaútočí. V průběhu tvého života ti ale pošlu do cesty takové, kteří ti pomohou aby sis uvědomila kdo opravdu jsi.“
A tak se stalo.